Horní Světlé Hory - Pohanské kameny
V předvečer oslav Samhainu, 29. října 2004, jsem se se svými dvěma obvyklými společníky – ženou Helenou a synem Ondrou – vydal na jedno z nejtajemnějších a nejimpozantnějších megalitických míst Boiohema.
Jde o lokalitu Horní Světlé Hory, donedávna zcela utajenou díky hraničnímu pásmu. Na Šumavě, asi 5 km západně od Stážného, těsně u německých hranic nad říčkou Řasnicí ještě po válce stávala vesnice Světlé Hory. Dnes tam jsou jen zbytky kamenných základů domů. Šplháme na jakési kamenné terasy, na kterých snad byla kdysi políčka, snad zde stávala stavení. Naše cesta sem vedla z rušné osady Strážný klidnou krajinou po okraji smíšeného lesa, oděného podzimním hávem. Temná lesní zákoutí střídaly typické šumavské horské louky s rozhozenými špicemi smrků. Sem tam jsme pozorovali zbytky lidských staveb.
Občas minuli kapličku, křížek či zapomenutý náhrobek. Zvláštní kombinace divoké přírody s pomalu mizejícím duchem lidské přítomnosti. Jak jsem správně tušil, kamenné terasy Světlých Hor nás zavedly až k úpatí zdejšího vrchu Homole, na kterém se má nacházet cíl našeho dnešního putování – Pohanské kameny. Mí dva souputníci se občerstvují na louce pod nádherným oranžově zbarveným košatým habrem, a já se vydávám lesem vzůru do kopce hledat pravěkou svatyni. Směřuji pěšinami k vrcholu hory – a skutečně, nahoře ve výšce 1056 m n.m. nacházím nádherně tvarovanou skálu se dvěma na ní se tyčícími kameny - to místo mystikou přímo dýchá!
Je to o to zvláštnější zážitek, že člověk sem musí absolvovat dlouhý pochod ze Strážného krajinou bez lidí (na trase zákaz aut i kol), který dává obyčejnému výletu příchuť a účinek duchovní pouti. A to vše navíc teď před Samhainem, kdy se poodkrývá závoj mezi světem lidí a světem přízraků… Nejprve vstupuji mezi oba masivní balvany, a snažím se pocítit jejich energii. Představuji si ohňová znamení, která byla podle článku M.Dannera z časopisu Waldheimat z místa, kde stojím, možná v pravěku předávána v dál… Po chvíli meditace obhlížím stěnu i kameny ze všech stran, dotýkám se jejich hrubého povrchu, zkoumám prohlubeň na úpatí skály, hledám nejvhodnější úhel fotografií. Jsem rád, že podzimní odpolední slunce je vlídné a nabízí poměrně slušné osvětlení.
Pohanské kameny, Heidensteine, nebo též Pohanští obři, Heidenmicheln, jsou opravdu monumentální. Jejich výšku cca 2,2 m umocňuje asi šestimetrová skála, na které byly vztyčeny.
Jsou asi 1m od sebe, a průhled směřuje k severu. Východní kámen byl v minulosti několikrát povalen, a jako ležící též popsán v knize Pavla Kozáka Tajemná místa Pošumaví. V roce 2003 byl však příznivci megalitů opět postaven přibližně do původní polohy. Někteří badatelé došli k názoru, že mohlo jít o vizíry, sloužící ke sledování data letního slunovratu dle východu Slunce. Odtud byl odvozen i další název kamenů Slunovratové kameny, Sonnwendsteine. Jak uvádí senzibil Pavel Kozák, oba kameny jsou aktility, tj. vyzařují energii kamene. Východně od obou obrů je na skále volný prostor, a o kus dál leží na zemi ještě jeden protáhlý kámen. Nabízí se myšlenka, že jde o povalený menhir, který na onom prázdném místě kdysi také stál (na internetové stránce Pavla Kozáka http://culturainforma.cz/archet/ se však dočteme, že původní domněnka o třetím kameni v řadě se při bližším průzkumu nepotvrdila). Nadšen zážitkem a naplněn úctou k někdejším i nedávným stavitelům tohoto znamenitého díla spěchám oznámit nález rodině, a zavést ji též na místo samo.
Ač odpočati, nad vidinou další cesty do kopce příliš nejásají, ale po dosažení cíle projevují i oni viditelné nadšení. Čeká nás však ještě dlouhá cesta zpět do náruče příhraniční civilizace. Loučíme se tedy s kouzelným hájemstvím skalních obrů a sestupujeme z Homole spadaným listím na někdejších loukách Světlých Hor zpět na cestu. V duchu si slibuji příští rok pouť na stejné místo. Severně od skály je prý totiž v kameni vodní mísa- a já si jí vůbec nevšiml! A navíc mám pocit, že Slunovratové kameny mají ještě jedno zvláštní kouzlo – nejen Slunce, ale i kdo z lidí sem jednou přijde, musí se vracet zas a zas…
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., 17.listopadu 2004
Příloha – článek M. Dannera z časopisu Waldheimat z roku 1925
Fotogalerie: 
