Minice v očekávání Samhainu
Keltové považují Samhain (čti "Souin" nebo "Sauin") za konec starého a začátek nového roku. Obecný charakter oslav začátek nového - konec starého je při oslavách Samhainu ze všech ostatních svátků nejvýraznější. Některé tradice považují tento čas za smrt boha, který se znovu narodí o zimním slunovratu (svátek Yule). Samhain je obzvlášť vhodná doba k ukončení čehokoliv, např. špatných návyků, slabostí, ale i vztahů. Prostě taková novoroční předsevzetí po keltsku. Neřesti bývají někdy rituálně spalovány v kotli v rámci samhainového obřadu…
Čas Samhainu je v povědomí pohanů vnímán jako "čas mezi", kdy je starý rok skončen a nový ještě nezačal a je také velmi vhodnou dobou pro divinaci (věštění). Hranice mezi světem živých a světem mrtvých je v této části kola roku jen slabým závojem, čehož bývá hojně využíváno mezi obyvateli obou oblastí. K rituálům jsou často přizvány i zesnulé osoby z řad předků, aby se mohli v tento jedinečný okamžik setkat se svými živými přáteli nebo potomky.
Vydal jsem se proto poslední neděli před Samhainem s mladým badatelem Danem oddat se podzimním náladám na nedaleké keltské hradiště Minice. Zkusíme vylákat k samhainovému rozjímání rusalky od tajemné Rusávky - Holubického potoka, který se jižně od okraje Kralup (Minice) vlévá do Zákolanského potoka. Jakmile opustíte asi 1 km za Kralupy údolí Zákolanského potoka, a necháte se vést proti proudu Rusávky, přivítá vás tady, poblíž Prahy, nečekaně pustá a zádumčivá krajina.
Z rozsáhlého terénního bloku jižně od Minic se západním směrem vyděluje ostrožna někdejšího halštatského hradiště. Hustý porost od potoka skrývá pohled na někdejší obydlenou plochu, která se táhne po náhorní plošině v ose západ východ. Z jihu a západu spadají prudké srázy do údolí Rusávky. Zákolanský potok pak vytváří údolí na sever od ostrožny. Snadno přístupný tak zůstává pouze východ a severovýchod. My se však dostaneme serpentinami lesních pěšin a po strmém srázu k akropoli hradiště z jihozápadu - nejkratší cestou z údolí Rusávky. Vyškrábeme se na strmou ostrožnu. Na západě se nám naskýtá krásný pohled do Otvovického údolí. Na opačné straně za hustou vegetací jen tušíme někdejší obydlenou rovinu. Na této ploše vyrostlo v halštatu mohutné a zřejmě velmi důležité hradiště. Říká se tady od nepaměti v Rusavkách, a magie místa tomu odpovídá. Akropole je z velké části zničena lomem. Přesto lze dodnes vidět, že byla na nerovném skalním povrchu uměle vytvořena pravidelná terasa. Prohlubně naznačují někdejší stavby, ke zvýraznění jejich obrysů přispěl i někdejší archeologický průzkum Dr. Slabiny před cca 20 lety. Našel zde tehdy ojedinělé dlážděné prostory. Poškozena menšími lomy je i vnitřní část. Trojdílné hradiště se skládá z vnitřního prostoru (akropole), ze severního a východního předhradí. Akropole měla rozměry pouhých 40x40m se samostatným opevněním. Na východ od ní byl vylámán 60m dlouhý příkop a na severu výhodně postavená hradba na terénním zlomu. Jeho zbytky jsou dodnes patrné v podobě navršené suti. Východní a severní předhradí jsou teď, koncem října, zřetelně ohraničena - tvoří je totiž zorané pole. Východní je též uvláčené, takže je jasně zřetelný předěl mezi nimi. Na severním okraji odděluje zarostlou plochu hradiště od "polního" předhradí výrazná terasa beze stopy opevnění. Severní předhradí má téměř 2ha a je opevněno ze severu a východu 2m vysokou mezí. Hledáme zběžně střípky keramiky v oranici, ale marně. Dan se vydává severním směrem prozkoumat navazující les, já směřuji východním směrem. Východní předhradí o velikosti 200x50m bylo z přístupné východní strany kdysi opevněno hradbou příčnou a příkopem. Jsou dnes už jen částečně viditelné, vinou rozorání při zemědělské činnosti. Z jihu se dochovala v prudkém svahu (2m pod hranou) kamenná hradba vedoucí i pod akropolí. Navíc jsou v prudkém svahu výrazné doposud prý nezkoumané terasovité úpravy. Možné další předhradí je v prostoru na východ od severního. Nápadná je především vysoká mez vedoucí od hrany ostrožny od severozápadu na jihovýchod k buližníkovému skalisku. Červenohnědé zubaté skály jsou vroubeny sytou oranží a žlutí podzimních bříz a divokých třešní. Ze skalní terasy máme akropoli hradiště jako na dlani. Celé okolí mi najednou připomíná krajinu Foglarovy Země nikoho… Ten pohled by si zasloužil lépe zdokumentovat, ale dnes vymezený čas už vypršel. Nestačili jsme vylézt na blízké skály, a pořídit celkové snímky hradiště. Slibuji si tedy, že se sem vrátím za týden, přímo o Samhainu, risknu setkání s rusalkami u potoka, a rozdělám symbolický rituální ohníček, abych spálil své nešvary z právě končícího roku. Patří mezi ně i má liknavost při objevování nových kamenných památek a posílání příspěvků na Boiohaemum…
Agrimonrix
Fotogalerie:
